Počítači napospas

I když se to dnes zdá už být skutečně nemožné, vážně byly doby, kdy jsem žil bez počítače a tento mi ani v nejmenším nescházel. Dnes už si vlastně ani nevybavím, co že jsem to tenkrát tedy dělal se svým volným časem, když jsem ho neproseděl u svého PC, není mi jasné, jak jsem to bez něj vůbec vydržel. Ale vydržel jsem to. Až do chvíle, než jsem byl přáteli přemluven, abych si ho také pořídil. A to rovnou ten s internetem, na který se tehdy ještě dostávalo před telefonní linku.

Vzpomínám však na ty první chvíle, kdy jsem doma u svého počítače seděl. Z práce už jsem sice měl povědomí o tom, jak funguje myš, z psaní na psacím stroji jsem věděl i to, jak funguje klávesnice, ale to ostatní už mi bylo velkou neznámou.

A tak jsem musel být do tajů internetu zasvěcen. A nebylo to věru tak skvělé, jak jsem od toho přáteli motivován očekával. Protože zapnout počítač ještě šlo, ale pak se mi tu začala ukazovat různá okénka. Zpravidla v angličtině, jíž jsem za oněch časů pochopitelně rozuměl asi tak jako svému PC.

Zbohatl-li na mě tehdy někdo, pak to byli telefonní operátoři. Protože kolik času jsem jenom protelefonoval ve snaze zjistit od známých, co že mi to říká a co že to mám udělat.

Ale nakonec jsem to zvládnul. A dnes už mě nepřekvapí ani to, že se občas objeví nějaké to okénko, které mi něco sděluje. A reaguji na to pohotově, i když už je to dnes daleko rychlejší než za oněch časů, kdy i stahování pouhého obrázku z internetu trvalo celou věčnost.

Dnes už si prostě život bez počítače představit nedokážu. Poskytuje mi spoustu užitečných informací, ale také mě okrádá o spoustu času, který by se dal určitě využít i jinak. Jenže jak? To nevím. Na to už si dnes ne a ne vzpomenout. A proč si vymýšlet, co bych dělal, kdyby počítače nebylo, když už tu jeden je, že? A stačí pár kliknutí, abych měl klidně i na celý den o zábavu postaráno.